Třikrát - Podruhé - rok druhý

A/N: Ačkoliv jsem zmiňovala, že tuhle povídku začínám nemít ráda, slzy a pot v proudech obéhož vzniká, ji činí mezi ostatními mými výtvory určitou vzácností, a proto snad mohu s čistým svědomím, srdcem a myslí, věnovat i druhou kapitolu, a to JITCE – protože bez rozdílů by nebyla radost ze shody ;-)


23. ledna

Dnes se konalo druhé stání. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby mě odsoudili hned při prvním, ale Artur tvrdil, že by to bylo příliš nápadné. Vůbec se tvářil dost nespokojeně, nejspíš se mu celá ta maškaráda moc nelíbí….jako by všechny ty dřívější byly méně směšné. Dalo dost práce ho přesvědčit, nedokázal pochopit, proč nechci, aby vyšla najevo celá pravda. Pravda. Ts.
Druhé stání vypadalo nadějně, zdálo se, že porota to konečně vzdá a dá mi trest smrti….v soudní síni bylo k nevydržení, nenechali ji vyklidit jen proto, že nejnovější heslo ministerstva - či spíše nového ministra - je upřímnost, otevřenost a pravda….jsem zvědav, jak dlouho to Arturovi vydrží. Ačkoli jako heslo možná dlouho.
Já jsem se ovšem cítil téměř domácky. Ze všech stran na mě pršely nadávky a občas sprchlo i nějaké to shnilé rajče. Objevil jsem v publiku pár bývalých žáků – vesměs imbecilů – kteří si zřejmě přišli se mnou vyřídit účty. Velice hrdinné. V první řadě stál pan Debil Longbottom, svíral v ruce plesnivou hrušku a klepal se jak ratlík, až mi ho skoro bylo líto (!). Povzbudivě jsem se na něj usmál. Upustil to padanče na zem a přes shromážděný dav se začal prodírat pryč. Hm.
Předseda poroty začal něco plácat, rozsudek musel padnout každou chvílí. Téměř masochisticky jsem se těšil, až uslyším své jméno a „odsuzuje se k trestu smrti“. A pak klid. Žádná hejna krys a much. Žádný Potter. Žádné žaludeční vředy z toho, že osud kouzelnického světa leží v rukou pubertálního pitomce (ještě stále mám před očima, jak se ten idiot rozhodl vyznávat Weasleyové lásku v rozhodujícím momentu souboje s Temným pánem….jeho jediné štěstí bylo, že slyšet slovo „miluji“ vždycky působilo Voldemortovi záchvaty nevolnosti).
„…a odsuzuje se…“ začal předseda.
„NE! To nesmíte, je nevinný!“ ozvalo se v tu chvíli odněkud zezadu. Zděsil jsem se. Jediní, kdo věděli, přece byli Potter a Weasley a ti oba leží u Sv.Munga. A pak Grangerová, ovšem, ale s té stačilo říct pár vět – sice bývá nesnesitelná, ale není nechápavá.
Když jsem si všiml drobné rudovlasé dívky, která se co nejrychleji prodírala k tribuně, na zlomek vteřiny jsem si – neuvěřitelný příklad stařecké imbecility - pomyslel, že Lily vstala z mrtvých. Pak jsem si uvědomil, kdo ještě ví a na koho jsem – neuvěřitelný příklad stařecké imbecility – zapomněl. Ginevra Weasleyová. Napadlo mě, jestli ji k tomu nenavedl otec, ale když se vyhoupla na tribunu a já jsem uviděl záblesk v jejích očích, bylo mi jasné, že je to její vlastní nápad.
Zničeně jsem zavřel oči a poslouchal řeči o „člověku, který nám potají zanechával indicie a dovedl nás tak ke všem horcruxům“ a „potom při závěrečné bitvě zachránil Harrymu život“ a přemýšlel, po kom to hloupé kuře podědilo ten nežádoucí samaritánský komplex. Možná je to obecně ženský rys. Jako Lily tenkrát u jezera – prosil jsem se jí snad?… i Minerva mívala tyhle sklony…vlastně občas i Bella… a Molly, ovšem, po ní to nejspíš má (Merline, vzpomněl jsem si, jak jsem k nim kdysi přišel po schůzce Smrtijedů poněkud pomuchlaný, zmáčený a neschopný efektivní obrany, a ona mi strčila nohy do umyvadla s vařicí vodou promíchanou s hořčicí…myslel jsem, že jsem stále na Setkání a Pán zla si na mně zkouší nový způsob mučení…) Skutečně doufám, že neprobouzím nějaké mateřské instinkty…je to odporná představa.
Měl jsem sto chutí zacpat si uši, abych nemusel poslouchat ten její nemožný plamenný proslov. Když skončila, bylo několik vteřin naprosté ticho, jen bleskobrk té krávy Holoubkové ostošest škrábal na pergament. (nejspíš něco jako Milenka a životní láska Harryho Pottera zbožňuje Severuse Snapea a zachránila ho od trestu smrti, aby mohli společně provozovat švédskou trojku). Pak se ozval jásot. Cítil jsem, jak se ze mne stává národní hrdina a zoufalství mě zaplavilo s takovou intenzitou, že jsem se musel přidržet zábradlí.
Budu si muset změnit identitu. Nejdřív si ale najdu tu malou hloupou kačenu a vyrobím z ní kachní paštiku.

* * *
Dnes se konalo druhé stání. Soudu se Severusem Snapem. Naprosto nechápu, jak mi to první uniklo, nejspíš za to mohou starosti okolo Harryho a Rona. Vlastně mě vůbec nenapadlo, že by ho někdo chtěl soudit, přece nám tolik pomohl…ale to věděli krom mě jen Herm (divné, že ona nic nepodnikla, asi o tom soudu neměla ponětí…), Harry a Ron - a já si příliš pozdě uvědomila, že právě v tom je ta potíž. Naštěstí se mi podařilo dostat se do soudní síně včas. Všechno jsem řekla….On ovšem nevypadal moc vděčně, i když vděčnost bych od něj ani nečekala, nicméně pohled, který na mě potom vrhl, nebyl jen nevděčný, ale přímo vražedný. Zvláštní. Že bych se nějak dotkla jeho ega? Mužská ješitnost je nafukovací jako gumová kachna a stejně citlivá na každé popíchnutí, jak mi připomíná mamka vždycky, když pečlivě otírá prach z té žluté zrůdy, které tatík říká „má vlastní socha gumové kachničky“.
Ale stejně mi to připadalo divné…potřebovala jsem se o tom s někým poradit. S nějakým klukem. Nakonec jsem se rozhodla pro Rona. Šla jsem ho navštívit k Mungovi a pod záminkou partie šachů zůstala o něco déle.
„Potřebovala bych se s tebou o něčem poradit,“ nadhodila jsem po chvíli.
„Vážně?“ opáčil a zašklebil se. „Souvisí to nějak s tvým nejnovějším hrdinským činem?“
Zkoprněla jsem, ale pak jsem si všimla Denního věštce na jeho nočním stolku. No ovšem. Hned na titulní straně byl článek začínající slovy Milenka a životní láska Harryho Pottera zbožňuje Severuse Snapea a zachránila ho od trestu smrti, aby mohli společně provozovat švédskou trojku. Aj vaj. Tak to by byl jeden důvod Snapeova vražedného pohledu…nejspíš tohle na rozdíl ode mne předvídal.
Nadechla jsem se a řekla Ronovi všechno – tak, jak to bylo.
Vypukl v hurónský smích, až poprskal celou šachovnici.
„Takže ty chceš ode mne vědět, proč se Snape na tebe naštval za to, žes mu zachránila život?“
„No, proč?“ zajímala jsem se.
Pohodil rameny.
„Vím já? Nejspíš se rozhodl podrobit se veřejnému mínění - těch lidí, co se na tebe kvůli záchraně Snapeova života naštvou, bude jistě víc. Mě nevyjímaje. Ale jestli chceš vědět, co si myslím…nejspíš to byl fingovaný proces.“
„Fingovaný?“ protáhla jsem nechápavě.
Můj milý bratříček se na mě opětovně zašklebil.
„Ale no tak, Gin, přece si nemyslíš, že by byl náš taťka tak hloupý nebo že by nechal někoho tak snadno odsoudit. Nejspíš ho Snape přesvědčil, aby fingovali proces i popravu….nebyl by to problém, popravy mozkomořím polibkem nejsou veřejné, nikdo nesnese se na to dívat. Snape nestojí o slávu. Chtěl si nejspíš v klidu žít v nějakém svém brlohu stranou ode všech a tys mu to překazila. A řekl bych, že v tom bude ještě něco víc…připravila jsi ho o ten pocit, že má nad všemi navrch, že k němu byli všichni nespravedliví a on je ten jediný čestný a hrdý. Takhle má jakési zadostiučinění – omluví se mu, prohlásí ho válečným hrdinou, budou ho obdivovat…ale o to on těžko má zájem. Taky bych neměl. Ti, kterých obdiv něco stojí, ho stejně budou dál nesnášet. Udělal, co udělal.“
Pozorovala jsem to stvoření, které se nazývalo můj bratr a přemýšlela, kdy se to stalo. Kdy vyrostl.
„A ty?“ otázala jsem se. „Ani jednou jsi neřekl nic o umaštěném parchantovi. Přeci jen zabil Brumbála. I když musel….“
Přikývl.
„Ovšem. Pořád je to umaštěný parchant, přestože v téhle hře byl dáma.“
„Snape byl dáma?“ nechápala jsem.
„Přesně tak,“ zamrkal na mě můj bratr a ukázal na šachovnici. „Ale Harrymu by se ta představa nejspíš moc nelíbila, protože on byl králem.“
Když jsem vyšla od Rona a zamířila do Harryho pokoje, napadlo mě, že bych se možná měla Snapeovi nějak omluvit…pokud by se mi tedy podařilo vymyslet nějakou lepší omluvu než „Promiňte pane bývalý profesore, moc se omlouvám za to, že jsem vám zachránila život, opravdu mě to mrzí.“
Pak jsem začala přemýšlet, jestli Harry nebude kvůli tomu, co jsem udělala naštvaný. On by pro mě přeci měl být nejpřednější. On je pro mě nejpřednější. Vždycky, když ho přestávám mít ráda, připomenu si, jak stál proti Voldemortovi a volal na mě „Ginny miluju tě!“ Bylo to sice poněkud neopatrné, ale hezké. Tak. A na to u soudu přestanu myslet.
Možná bych měla podstoupit nějakou plastickou operaci. Dřív, než si mě Snape najde.

* * *

23. března

Maškarní ples. Příliš hloupé. Ale daleko hloupější, že jsem tam já byl. Ovšem potřeboval jsem nutně mluvit s Lupinem a bylo mi jasné, že se tam určitě objeví – Tonksová ho vytáhne za každou „zábavou“, která se namane. Hledal jsem ho jen chvíli: byl tam, samozřejmě v převleku za vlka. Třeskutě nenápadné. Potřeboval jsem jen vědět, jak proběhla jeho poslední proměna, nic víc, nic míň, ale on mě odtáhl k baru a začal se mě ohavně srdečným tónem vyptávat, jakže se mám, jak mi zurčí lektvary, atd., atd., atd. Pro jistotu jsem mu zdůraznil, že ten lektvar dělám z čistě vědeckých pohnutek, nikoli kvůli nějakým sympatiím k němu.
„Ale jistě, Severusi, to by mě ani ve snu nenapadlo,“ ujistil mě nemožně konejšivým tónem a připomněl mi tak Albuse.
„Nevadí ti popíjet s usvědčeným vrahem?“ otázal jsem se.
Jen pokrčil rameny.
„Usvědčeným, ale neodsouzeným. A vražda z nutnosti je totéž jako zločin spáchaný v nepříčetnosti nebo v jiném…těle.“
Zřejmě toho moc vypil. Chtěl jsem mu to nadhodit spolu s faktem, že nemůže srovnávat černé s bledě modrým, ale v tu chvíli za ním přiběhla ta ochechule a odtáhla ho pryč se slovy „jdeme trsat“.
Muž s aspoň špetkou rozumu si nikdy nic nezačne s o příliš mladší ženou – v nejlepším případě skončí tak, že ho při tom raní mrtvice, v nejhorším se z něj stane tajtrdlík na drátek, uvažoval jsem, zatímco Lupin poskakoval po parketu jako tajtrdlík na drátku.
Zůstal jsem sedět u baru, popíjel ze druhé skleničky a vychutnával jsem si vzácný okamžik klidu (na chvíli mi to připomnělo velké přestávky v Bradavicích). Za poslední dva měsíce to bylo snad poprvé, co si mě na veřejnosti nikdo nevšímal. Bezpochyby mě považovali za jednu z masek, jinak už by se na mě dávno sesypali jak hejno komárů a otravovali by s žádostmi o autogram nebo s imbecilními dotazy… Jenom během uplynulého týdne se to stalo tolikrát, že už jsem téměř pocítil záchvěv soucitu s panem Populárním Potterem. Což je nutno označit přinejmenším za krizi. A celé je to vina té malé rudovlasé kačeny…nepochopím, proč jsem ji ještě nezavraždil.
Rozhlížel jsem se kolem po maskách – většina představovala mudly. Jak stupidní…neudivilo by mě, kdyby se mudlové na svých maškarních bálech převlékali nejčastěji za čaroděje – každý chce to, co nemá. Několik individuí se ve snaze o originalitu přestrojilo za věci…všiml jsem si jednoho napínáčku a dvou židlí. Jinak ale většina těch, kdo nebyli za mudly, představovala známé osobnosti….několik se jich očividně pokusilo napodobit MĚ (%Faq*2čřGěř+ě´!). Hlouček masek postával kolem lva s kravatou a krátkými šortkami v nebelvírských barvách…strašné…něco takového by si na sebe byl schopen navléct snad jedině Potter.
A pak jsem uviděl Jaro. Stálo u baru naprosti a dívalo se mým směrem. Potom ke mně zamířilo. Sledoval jsem, jak se blíží….krátká zelená sukně povlávala kolem štíhlých nohou, světle zelený závoj se vznášel na drobných ramenou, v rudých vlasech byly vpletené květiny….cože? Hm, budu si muset slova „stařecká demence“ opakovat nejméně jednou denně. Byla to Ginevra Weasleyová. Zničeně jsem zavřel oči a připomněl si, že zabít ji před všemi těmi lidmi by opravdu nebyl dobrý nápad.
„Dobrý den, pane pro_ teda pane Snape,“ řekla a zahihňala se. Stačil mi jediný pohled na ni, abych shledal, že pila dost přes svou míru. Nejspíš tak půl náprsku místo třetiny.
„Potřebuji s vámi mluvit,“ dodala a posadila se.
„Ale já s vámi ne…. Ostatně já nejsem Severus Snape,“ uchýlil jsem se ke lsti sice hloupé, ale s ohledem na rozměry mého zoufalství, pochopitelné.
„A co tedy jste?“ položilo mi to house otázku filosofičtější, než tušilo.
„Maska,“ odsekl jsem.
Weasleyová se naklonila a pak – ta drzost! – chytla mě za nos a zatáhla. V duchu jsem si pomyslel, že zabít ji před všemi těmi lidmi sice není dobrý nápad, ale snad bych ji mohl odtáhnout někam stranou.
„Co si myslíte, že děláte?“ zasyčel jsem.
„Zkouším ho odlepit,“ odvětila nevzrušeně, „a vzhledem k tomu, že to nejde, nejspíš budete opravdu Severus Snape…to je dobře. Chci se vám omluvit.“
Nemožné nebelvírské manýry. Jako by mělo smysl omlouvat se za něco, co už se stalo a stejně to nejde napravit…leda by se chtěla sama uškrtit, aby mi ušetřila práci. Pak mě ale napadlo, že by mi přeci jen mohla být užitečná – za léta páně Longbottomovy kariéry jsem odvykl krájet tlustočervy sám. Rozhodl jsem se vzít ji s sebou do laboratoře přesvědčený, že při krájení tlustočervů a pitvání ropušníků nemůže být nebezpečná. To jsem ji ovšem podcenil. Už podruhé.
Doufám, že Artur své děti bije.

* * *

Maškarní ples. Dost hloupé. Jako by neměli všichni za poslední roky přetvařování dost. Nejraděj bych tam nešla, ale měla jsem pocit, že Harry potřebuje nějaké rozptýlení…paradoxně je od té doby, co zabil Voldemorta skoro v depresi. Když se to tak vezme, vlastně tím přišel o práci. Ehm. No, každopádně ples zafungoval. Harry (přes veškerou mou snahu rozmluvit mu to navlečený do kostýmu lva s trenkami a kravatou) se dal okamžitě do řeči s Moodym (přestrojeným za mudlovského zpěváka Michaela Jacksona) a na mě zapomněl. Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím nějakou známou tvář (což bylo dost bezpředmětné, vzhledem k tomu, že všichni měli masky), a pak mi někdo poklepal na rameno. Málem jsem začala ječet, protože dotyčná osoba měla na hlavě špičatou čepici a vypadala tudíž jako Smrtijed. Při pohledu zblízka jsem ale zjistila, že to je Hermiona. Opatrně jsem se jí zeptala, proč se sakra převléká za Smrtijeda. Uraženě odpověděla, že to nemá být Smrtijed, nýbrž Bílá paní, což prý je kouzelná bytost odkudsi ze střední Evropy. Hm. Možná Hermioně to studium kouzelné komparatistiky trochu leze na mozek.
Musela jsem to leknutí jít zapít. S nechutí jsem polkla skleničku ohnivé whisky a málem se udusila. Pak jsem si všimla Snapea sedícího u protějšího baru. Samozřejmě, za ten večer jsem viděla Snapeů už několik, ale tenhle byl obzvlášť vydařený, vypadal skoro jako originál. Zaostřila jsem na něj (byť mi to po té whisky moc nešlo) a zjistila, že to opravdu je originál. Nos by se dal nalepit, vlasy promazat sádlem, ale ten úšklebek, ten je nenapodobitelný.
Naneštěstí (nejspíš k tomu přispěla zmíněná whisky) mě napadlo, že je to skvělá příležitost omluvit se mu za záchranu života. Dala jsem si na kuráž ještě jednu skleničku, a když jsem se dost vykašlala, zamířila jsem jeho směrem. Než se mi ale podařilo k němu dojít, rozpil se mi před očima ve velikou černou skvrnu připomínající obří měňavku – a vzápětí se měnavka rozpůlila na dvě menší, které se zformovaly do podoby svou Snapeů, stejně černých, zlověstných a podmračených. Pomyslela jsem si, že tu druhou skleničku jsem si rozhodně neměla dávat (a možná ani tu první, s ohledem na to, že ohnivou whisky nikdy nepiju). Jeden Snape je víc než dost. Natož dva.
V následujících událostech mám (opět vinou whisky) poněkud nejasno. Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že jsem v jednom momentě tahala Snapea za nos, ale myslím, že se mi to jen zdálo, jinak bych už byla mrtvá. Určitě jsem se mu ale omlouvala…a on zasyčel něco na způsob „omluvy jsou irelevantní“.
Zachvátil mě duch soutěživosti, v tu chvíli mi to celé připadalo jako bojovka s cílem „získej rozhřešení od Snapea“.
„Třeba bych to mohla nějak odčinit,“ navrhla jsem, „ráda vám s čímkoli pomůžu….“
Střelil po mě pohledem ty-bys-mi-zrovna-byla-platná a pohrdavě se ušklíbl.
To mě popíchlo.
„Takhle šklebit byste se měl častěji, sluší vám to, vypadáte roztomile,“ podotkla jsem, abych ho popíchla na oplátku.
Zatvářil se zmateně a okamžitě se pokusil nasadit jiný výraz, v důsledku čehož opravdu začal vypadat roztomile. Vzápětí jsem si uvědomila, že mi Snape připadá roztomilý a horečně jsem přemýšlela, kde najdu nejbližší zrcadlo, abych se podívala, jak vypadá nebezpečný šílenec.
On se mezitím vzpamatoval.
„Vlastně mi můžete být užitečná. Půjdete se mnou.“
„Kam?“ dotázala jsem se.
„Do mojí laboratoře. Jdeme,“ nařídil.
A já šla. To ty dvě ohnivé whisky.
Kupodivu v mě v té laboratoři nezavraždil. A dokonce to tam ani nevypadalo nijak ponuře, stěny byly polepené citrónově žlutými tapetami a plakáty rozesmátých klaunů, kteří co chvíli vykřikovali: „Názdáááár“, „Ahóóój“ a „Úsměv prosím“.
„To není můj dům,“ osvětlil Snape, „patřil Brumbálovi. Pracuju tady, je tady klid…zatímco sídlo Snapeů je ještě stále obleženo novináři,“ dodal a hodil po mně obviňující pohled.
„Proč tu, uhm, výzdobu nedáte pryč?“ zeptala jsem se. „Je tak jásavá, až je to deprimující.“
Pozvedl obočí a já jsem měla co dělat, abych se nerozesmála, když klaun na plakátu za ním jeho gesto napodobil.
„Nejde to,“ odpověděl a ušklíbl se (klaun rovněž). „Albus to zaklel tak, aby změna nebyla možná…jeden z jeho žertíků,“ dodal znechuceným tónem, ale vzápětí jsem měla dojem, jako by přes jeho tvář přeběhl úsměv. Strašlivě jsem se vyděsila. Naštěstí se vzápětí zamračil a ukázal mi k malému stolu v rohu místnosti.
„Támhle. Vypitvejte dvacet ropušníků a všechny tlustočervy nakrájejte na tenké plátky.“
Fajn. Asi mu schází školní tresty. Proměnila jsem si kostým na pracovní šaty a pustila jsem se do toho a při práci po něm sem tam hodila očkem. Míchal cosi v kotlíku, přisypával, ředil, zkoumal barvu směsi. Tak soutředěného jsem ho ještě neviděla…ohromně mě zajímalo, co za lektvar to vyrábí. Nakonec jsem to nevydržela a zeptala se ho. Kupodivu mi po chvíli odpověděl, a když jsem mu řekla, že lektvar, který by dokázal zcela vyléčit lykantropii je skvělá myšlenka, a že jsem si naprosto jistá, že on ho dokáže vyvinout, vypadal na zlomek vteřiny dokonce potěšeně. Pak se ovšem vrátil ke svojí práci a mě si přestal všímat a všechny mé další pokusy o konverzaci okázale ignoroval. Nakonec jsem se ponořila do vlastních myšlenek, které se týkaly zejména Harryho a skutečnosti, že je pro mě čím dál tím spíš jako jeden z mých bratrů, než jako můj milý nebo dokonce nastávající (uá, to zní…ostatně to, jak mamka počítá s tím, že my dva se jednou vezmeme, mi nahání hrůzu). Potom mě napadlo, co by asi kterýkoli z mých bratrů dělal, kdyby tušil, že jsem (a v podstatě dobrovolně!) teď tady se Snapem. Musela jsem se zasmát. Vzápětí jsem na sobě ucítila jeho pohled, a pak se mi najednou zdálo, jako by někdo myslel moje myšlenky… No ovšem, nitrozpyt. Nejspíš chtěl vědět, co mi je k smíchu. Abych ho nezklamala, usilovně jsem si ho začala představovat, kterak v růžové noční košili s papírovou čepicí na hlavě hraje s Nevillem pexeso. (Nikdy jsem netušila, že mám tak sebevražedné sklony.)
Prudce vydechl a já po něm střelila pohledem, abych zjistila, jak se tváří. Němě upíral pohled do zdi a zřejmě v duchu počítal do padesáti. Z malého sáčku v jeho ruce se do lektvaru sypaly drcené dračí blány. Sypaly se a sypaly a on se pořád díval do zdi…
„Pozor!“ zařvala jsem, vrhla se k němu a strhla s sebou na zem. Právě včas. Vzápětí kotlík explodoval a ohodil žluté tapety a tváře klaunů ostře zeleným lektvarem.
Pomalu jsem se sbírala ze země a připadala si úplně rozmačkaně potom, jak na mě dopadl a přitiskl mě celou svou vahou k zemi. Nikdy bych nevěřila, že někdo tak hubený může být tak těžký. Snape byl nejspíš taky v pořádku, soudě podle vehemence, s jakou nadával. Podívala jsem se na něj a málem se udusila zadržovaným smíchem. Vypadal jak čert – nasupený výraz, rozcuchané vlasy, začerněné tváře a ožehnuté obočí. Bylo mi jasné, že mám jen dvě možnosti – buď se začnu smát a on mě zavraždí nebo se to pokusím překonat a od zadržovaného smíchu se počůrám.
Naštěstí jsem to dilema nemusela řešit.
„Zmizte odsud,“ zasípal, „okamžitě.“
Poslechla jsem a o několik vteřin později se v křečích smíchu zhroutila na podlahu našeho obýváku.Vzápětí se z kuchyně přiřítila mamka.
„Ginny! Kde jsi byla?“ vyčetla mi. „Harry říkal, že jsi zmizela….měl hrozný strach, všude tě hledal…“
„Najednou,“ odsekla jsem, ale pak jsem přeci jen prošla krbem na Grimauldovo náměstí. Harry vyskočil, jak mě zahlédl, o půl metru nahoru a okamžitě mě zahrnul hromadou výčitek.
„A s kým jsi se to tam vůbec bavila? Viděl jsem tě s někým, kdo vypadal jako Snape. To nemohla být dobrá společnost, osoba, která si na sebe vezme Snapevy šaty musí být přinejmenším stejně divná jako on sám,“ dodal nakonec a ani nevěděl, jak moc má protentokrát pravdu.
„Mrzí mě to, příště ti povím, kam jdu,“ ujistila jsem ho neupřímně a zadívala se do jeho tváře. Pořád se trochu mračil.
„Takhle kabonit by ses měl častěji,“ zkusila jsem to, „vypadáš docela roztomile.“
„Fakt?“ opáčil a rozzářil se.
Ach jo.
Vrátila jsem se domů, a když jsem pak večer v pokoji přemýšlela o tom, co se stalo, napadlo mě (jakkoli je to absurdní, protože nejdřív to bylo zbytečné a teď jsem tu nehodu stejně zavinila já), že jsem vlastně zachránila Snapeovi život. Už podruhé.
Doufám, že mě za to nezabije.